STEREOTYP

Rozhodně nejsem typ člověka, který by měl v oblibě stereotypy. A tak věci, které delší dobu stojí na stejném místě, z toho se vždycky nějak vyvleču. Na druhou stranu ale nedokažu přijimout fakt, že něco skončilo. A že se to nikdy nevrátí zpátky. Třeba jako MOJE ANGLIE.
Je to tak zvlaštní. O něčem se ( v mém případě 10 let) učíte. Učíte se jazyk, správný přízvuk, jejich největší města, památky, jídla, písničky, prostě všechno.
A pak tam najednou jste. Vidíte všechno ve 3D. A nejen vidíte, ale máte možnost si na ty věci šáhnout, cítit je, slyšet. A ted to všechno zkončí....
Ale že jsem si ten rok pořáádně užila!!! Nebudu proto pesimistická a rozloučím se s Anglií jako pravý anglán. See you later! ;-)

Trochu nostalgie...

Radim se do prvni tridy stoprocentnich nostalgiku. A i kdyz me to kolikrat nici a VIM, ze me to nici, tak se docela rada a casto do minulosti vracim. Pochybuju, ze se to nekdy zmeni. Tady je dnesni kousek me nostalgie.....5let zpatky jsem sedavala ve stejnem horku, jako je prave dnes. V malem mestecku nedaleko Prahy. K snidani byl vzdycky velky krajic chleba s maslem (ano! jenom!) Nekdy, kdyz se zadarilo - kolac (pravy babickovsky) vetsinou s angrestem, nebo cervenym rybizem, ktery jsme vsechny deti vzdycky tak radi trhaly. Vypit jsem pak musela pravy cerny caj, ktery mi jako male holce rozhodne nechutnal. Pred sebou jsem mela "zlou" babicku, kterou jsem tenkrat nemela moc rada, nebot me kazdy tyden po dobu 2 mesicu (o prazdninach) nutila psat diktaty. A o co vic....cekaly me dve masice umorne nudy.....HRUZA!!!

Ty leta jsem k smrti nenavidela. A dnes mi tak strasne moc chybi.
Toto leto se ani trosku nepodoba tem predchozim. Ani nevim, proc jsem si to cele vybavila, mozna to bude tim, ze ukusuju apple pie, ktery se ani zdaleka nepodoba babiccinemu frgalu, zapijim ho cernym cajem, ktery mi uz chutna, nebot jsem objevila neco jako mleko. A babicka ma dneska rakovinu....
Nic neni jako driv, nic neni jak bejvavalo....

TROCHU JINA DOVOLENA, TROCHU JINE MORE

Kazdy si zaslouzi dovolenou. A protoze ja jsem cely rok pilne pracovala a studovala, doprala jsem si 14 -ti denni relax. No.....abych to uvedla na pravou miru. Byla jsem svou anglickou rodinou pozvana do Walesu.
Uplne jsem zapomela, jake to je slapat po teplem, sluncem rozehratem pisku...
NECO tu ale nehralo. Prede mnou bylo more a ja se v nem nemohla koupat. Teda mohla, ale kdo by sel dobrovolne do chladiciho boxu??! Bylo to proste divne! More je od toho, aby se v nem lide koupali a ne aby se na neho jenom koukali.

Priste jedu k teplemu mori!!!              

Zrovna teď by Amálka chtěla....

Svatba jen v čistě bílé?....Ty časy jsou už dávno pryč!

Nééé, že bych nějak holdovala svatbám a všem těmto emocionálním příležitostem, ale ukážu vám pár svatebních koláží, které roztopí i tak konzervativní lidi, kteří tvrdí, že svatba musí být jen v čistě bílé...

cukr, sugar, zucker, sucre, la zucchero, sacarosa, caxap

Cukr je jenom jeden a i když to zní v každém jazyce úúúplně jinak, chuť to má všude naprosto stejnou a účinky také naprosto stejné. Já patřím mezi lidi, kteří se snaží mít aspoň jeden chod (většinou tu snídani) zdravou. To znamená hoodně ovoce, vločky, různé semínka, mléčné výroby a bláá bláá blááá. 

Dneska je ale neděle. A nevím proč, ale víkend vždycky beru jako možnost ztratit nad sebou kontrolu a dát si něco více kalorického a né až ták zdravého. Proto jsem se dneska rozhodla udělat si na snídani vafle :-) A rozhodně nelituju! Byla to moje premiéra a byla to docela zábava. Vždycky jsem zvědavá, jak to bude chutnat, jestli to mě bude chutnat a jak si to jídlo ozdobím. Možností je opravdu hodně. Já tentokrát zvolila jahody, tvaroh, čokoládu a mandle. MŇÁÁÁÁÁÁÁÁM !!!! To bylo něco! Hned je ten den...sladší!

Život se nedá naplánovat!!! Bohudík, nebo bohužel???

Nevím jak vy, ale já rozhodně patřím mezi lidi, kteří si všechno plánují podle hodinek na minuty přesně a všemožné nečekané narušení plánu mě vždycky vyděsí, odradí, nebo naštve. Jsem prostě člověk, který má život nalajnovaný a takhle by to podle mě, měl mít každý. Jenže lidi jsou různí a já pomalu, ale jistě přicházím na to, že čím dál tím více lidí na plány kašle a životem jen ták proplouvá a čím méně plánů, tím menší stres. Proč o tom mluvím?....Za poslední měsíc se toho hodně událo. Celý předchozí rok jsem si plánovala studium na kraásné filozofické fakultně, jako paní budoucí psycholožka, která lidi odhadne už podle toho, jaký mají postoj, jakým způsobem komunikují nebo jaký jsou temperamentní typ. Nic jsem pochopitelně nenechávala náhodě a na všechno jsem se pečlivě, intenzivně a cílevědomě připravovala. V květnu pak nastal den D a já doufala, že letos budu patřit na top seznam lidí, na který se dostává jen 5% procent z celkového počtu. Tohle byl můj plán, můj promyšlený a naplánovaný pláán. Nebyla jiná možnost...Jenže postupně to přestalo vycházet a můj plán totálně zkolaboval. A o co víc?...Stačil jeden bod a jsem na tom top seznamu taky :(

Těžko říct, proč tohle nevyšlo. Mohla jsem vystudovat doktorát a být výborný odborník, přes lidskou duši. To by bylo v tom lepším případě. Mohlo by se ale klidně stát, že bych se bud tím ustavičným studiem, stresem a nebo prostě prací zbláznila a sama bych pak nějakého psychologa hledala. Těžko říct! Tohle budou vždycky už jen spekulace :-) Alee jedno vím jistě! Život se prostě naplánovat nedá. A pokud mi chce někdo oponovat, tak dobře. Naplánovat se dá, ale nikdy nevýjde, podle těch plánů přesně. A tak mě život učí každý den, méně a méně plánovat a více si užívat ty momentální okamžiky, které už se nikdy nebudou opakovat.

BTW: Když už jsem tu Prahu zvorala, tak jsem aspoň měla krásný vejlet s mojí milovanou sis!