České Švýcarsko

Jednou jsem si řekla, že až pojedu na svatební cestu, tak to bude buď do Švýcarska a nebo do Českého Švýcarska, ale někde to bude. A protože nejsem ještě schopná mít chlapa a už vůbec ne se vdávat, tak jsem do toho Českého Švýcarska jela už teď, ve svých 21 letech. Kdybych čekala na svatbu, tak se pravděpodobně nedočkám, ale výlet to byl parádní! Nemám ráda koupaliště, horko a nudu. Tohle bylo akční, turistické a studené! Přesně pro mě! A tak jsem si to maximálně užila....všechno!

24 h. v Budějovicích

Mám naspáno všeho všudy tři hodiny, ale to mi nezabrání napsat článek, na který se těším od první chvíle, kdy jsem vycestovala do Českých Budějovic.... Byla jsem obklopena opět svojí milou kamarádkou, takže o srandu bylo postaráno. Jakmile autobus dojel do cílové stanice, potřebovaly jsme se dostat na zastávku, ze které nám něco jelo do našeho super hotelu. Proto jsme se zeptaly prvního kluka, který šel kolem nás. Na otázku jak se dostaneme...odpověděl: "já nevím, já jsem z Prahy." "My taky!" Zoufale jsme zvolaly a on nás pak trošku nasměroval...U zastávky jsem Terce řekla: "teď už si ale lístek koupit musíme (kdo četl můj předchozí článek, chápe) A Terka řekla: "tak joo noo..." Když jsme se drnkaly trolejbusem, přistoupil k nám revizor a chtěl vidět naše lístky. Jakmile odešel, koukla jsem vyděšeně na Terku a řekla: "ty vole!" A ona:" ještě, že tě tu mám a ty lístky jsme si koupily, protože já bych jela na černo :-D Jinými slovy, nedělám nic jiného, než že zachraňuju svět a v tuto chvíli Terku! :-) Jakmile jsme se dodrncaly do hotelu, Terka se jen modlila, ať na pokoji nejsou štěnice. "Cože štěnice?? A to jako můžou, jo?" :-D zeptala jsem se. Terka se smála ale neřekla nic a já už si mezitím vytvořila dost negativní předsudek. Když jsme zaplatily ubytování, hotelový pán, nám šel ukázat náš krásný pokojíček. Varoval nás ale slovy: "holky, není to žádné Monte Carlo, jo?" "No, to jsme ani nečekaly", řekly jsme monotónně. A když nám hotelový pán celý pokoj ukazoval, říkal: "tady je záchod s koupelnou, je úplně vydrbaný, jenom vypadá tak špinavě" Terka mi šeptá do ucha: "tu se rozhodně koupat nebudu!" :-D Další důležitá informace: "nefunguje tu dobře kanalizace, takže to tu možná bude trošku smrdět" :-D a na dveřích není zámek, takže je možné, že tu někdo vtrhne :-D Super! V pokoji nám ukazoval povlečení a já se ho pro kontrolu ještě zeptala: "je čisté?" a on se začal smát a přikývl. Terka se mi taky smála, ale jako sorry, nebudu spát v ničem nesterilním. Nakonec nám zapl televizi a říkal, že je možné, že ta ovladačka nebude fungovat, protože jim někdo čorkl konec ovladače. A taky nás varoval před tím, že je utrhnutá anténa, takže nám to chvíli může házet špatný obraz :-D Juvaaa!!! Já fakt nemohla z toho super truper hotelu :-) A proto, když odešel, šly jsem rychle pryč ať tam jsme co nejmíň.
Jo a ještě jsem zapoměla zmínit velmi důležitou věc! Zastávka, kde jsme bydlely se jmenovala " U chromých" :D a já z ní fakt nemohla, jenže to by ještě nebylo tak vtipné, kdyby po ní nenásledovala zastávka "Krematorium" a další "U hřbitova" No prostě hnus :-)
Ve městě, jak jsme konstatovaly, chcíp pes a nic se tam nedělo....Skočily jsem do první restaurace a daly si jídlo, páč jsme obě šilhaly hlady....
A protože jídlo bylo enormě velké, náš žaludek se roztáhl víc, než je zvyklý a to nebylo dobře :-D Ještě jsme s Terez poprosily jednu slečnu, ať nám ukáže naší budoucí fakultu, ať to zítra nehledáme jak trapky a pák už jsme šly směrem domů.....Trochu déle jsme se prošly, než bylo plánované, ale dobrých 7 km jsme měly ujito. Na našem patře ještě bydleli nějací dělníci, kteří se po patře promenádovali jen ve spoďárech a já se fakt musela smáát. Rychle jsem si lehly a obě si přály, ať už sedíme v autobuse na cestě zpátky do Prahy. Terka ještě měla mírnou noční depesi ze zítřejšího testu a tak jsem speciálně pro ní spojila psychoanalázu a behaviorismus do formy pohádky, ať se jí to lépe pamatuje. Pak jakože jsme měly spát a já se neustále opakovaně probouzela a měla jsem velmi nekvalitní spánek a pak jsem nespala vůbec. Když začalo svítat, tak jsem teprve zařízla a vzbudilo mě až hysterické křiknutí Terky : "Amál, my jsme zaspaly!" "Cože??" Vyskočila jsem z postele, ale pak jsem koukla na hodiny a byl super čas. Terka byla mírně dezorientovaná možná tím prostředím, nebo tou postelí. Jako, vůbec se nedivím, já jsem se celou noc snažila nedotknout polštáře, který se tvářil jako čistý a taky jsem si přála spát bez peřiny, ale to bylo jaksi nereálné, vzhledem k tomu, že byla pěkná zima. To mi připomíná, ten majitel nám měl přinést ze spodu malé topeníčko, které ale nepřinesl, protože mu ho nejspíš zase někdo ukradl. Noo...že mě to nepřekvapuje! :-)
Moje noc byla příšerná  a fakt se pořádně těším, až se vyspím. A možná to bylo i tím, že jsem byla děsně opatrná, ničeho se nedotknout. Já vím, možná tu hygienu přeháním, ale myslela jsem si, že nejsem z cukru a po dnešním pobytu vím, že jsem stoprocentní glukóza a na tyto podmínky stavěná prostě nejsem :-D Přijímačky jsem pak vykonala (doufejm dobře) a jelo se domůůůů!

Okolo Hradce v malé zahrádce....

Jednoho krásného dne jsem se vydala se svou kamarádkou, také poloviční psycholožkou na výlet do Hradce Králové. Nebylo to proto, že jsme si chtěly udělat výlet, ale hlavně proto, že nás tam čekaly přijímací zkoušky. Tak trošku jsem Terku navnadila, ať si dá přihlášku na tu školu taky, ať nejedu na přijímačky sama. A tak se stalo a Terka proto dneska jela se mnou.
Když jsme vyjížděly časně ráno, celá Praha ještě spala. Měla jsem možnost, která se jen tak nenaskytne, vidět usínající a nakrknuté lidi po ránu v metru. Opravdu zážitek!! :-)
Jakmile jsme s Terkou přijely na místo, zašly jsme na informace a zeptaly se nějaké paní za přepážkou, od kud jezdí jejich trolejbusy...Ta paní nám to ukázala a my už věděly....Protože nám zrovna jela dvojka a my dvojkou jet měly, strčila jsem do Terky a strhla jí s sebou do busu. Jenže když se zavřely dveře, došlo mi, že nemáme koupený lístek! Ták jsem to hrozně hystericky řekla Terce a ona jako úplně typický pražák řekla: " no a co jako?" :-D Fákt konec! Takže já jsem celou cestu jela ve stresu a koukala se na každé zastávce, jestli nanastupuje revizor. Terka se mezitím koukala z okna a neustále opakovala dvě věty: "ty jsi děsněj stresař"  a nebo: "mě se ten Hradec vůůbec nelíbí, co je to za vidlákov?" :-D No jeďte někam s Pražákem :-D....
Když jsem dojely do školy, byla tam miliarda cizích lidí a mě už začínalo být blbě....Nějaká holka před školou rozdávala lístečky s nabídkou studování nultého ročníku a zrovna Az-smártu, který jsem právě dodělaly, takže jsem se začaly smát a řekly, že fakt nechceme... :-)
Jakmile jsem vstoupila do auly, kde jsem měla psát ten test, byla tam taková opravdu zvláštní profesorka, která s náma jednala jako s dětmi ve školce a já se fakt musela tiše smát! " Hlavně už nám dejte ty testy, ať to náme za sebou," říkala jsem si v duchu.

Ale to se mi brzo splnilo...Prvních deset otázek hned z první strany jsem věděla na jistotu a kdyby takhle vypadal celý test, byla bych šťastný člověk....Jenže takhle lehké to nebylo...Po 45 minutách maximálního soustředění jsem odevzala papír a šla ven, celá červená, jak to u mě bývá. Terka už na mě čekala a tak náš rozhovor začal slovy: "hele co bylo u....A je dobře když....A kdo byl?...Neřešily jsme téměř nic jiného, ale po půl hodině nás to obě přešlo a protože jsme neměly lístky na bus, tak jsme se rozhodly, že půjdeme pěšo a ještě si mezitím projdeme centrum. Centrum teda nic moc a když jsme se ptali každého člověka, kterého jsme při cetě potkaly na cestu, všichni nám tvrdili, že musíme jít rovně. Takže když budete někdy v Hradci, všechny cesty vedou né do Říma, ale rovně.... Měla jsem ze začátku takový fakt dobrý pocit, že jsem napsala ten test tááááák dobře, jenže postupně jsem se dozvídala různě z knížek a od chytrých lidí, že všechny ty odpovědi máme sTerez blbě, což mě totálně naštvalo a domů jsem jela se smutkem...I když to není důležitá škola, kam chci jít, chtěla jsem mít tu jistotu, kterou opět nemám, takže je to smůla smůlovní....

4 hodiny ve vlaku, tentokrát nepromarněné!

Vždycky, když jedu z Prahy k nám na Moravu, tak mě cesta vlakem děěěsně nudí. A není to tím, že bych se neuměla zabavit, jen bych nechtěla, aby ta cesta netrvala ták dlouho. A ták jsem vzala do ruky laptop a otevřela si svou psychologii zdraví, kterou jsem měla rozečtenou a četla. Jelikož, jsem tentokrát výjimečně vstoupila do vagonu s kupé, tak jsem si tam musela sednout. Skočila jsem ale hned po nejlepším místě (u okna) a tak jsem si na stolek mohla položit papír a dělat si poznámky. Jakmile se vláček rozjel, začal na mě mluvit pán, který seděl uprostřed a sedadlo naproti zabíral svou nohou, kterou měl tak trošku v sádře a dělal, jako by mu to tam celé patřilo. Navííc, jedl naprosto obrovskou housku, která byla snad XXL. Přišlo mi to děsně vtipné a tak jsem se neudržla a začala se smát. Pak jsem otočila hlavu a četla dáál. Ten pán, ale na po chvíli promluvil, na mě a řekl: "To vypadá na velký biflování" Jen jsem kývla a četla dál. Ten pán byl ale neodbytný a ptal se mě, co studuju a kolik mám zkoušek a táák....Třřř, nerada lidem, zvláště takovým jako byl on, vysvětluju, že studuju nultý ročník a blá blá blááá. A tak jsem na něho vyhrkla, že studuju psychologii na fildě jen, ať už mi dá pokoj (tu druhou část jsem samozřejmě neřekla, ale muselo to být evidentní) Zřejmě nebylo! Ten pán mě svým povídáním neustále vyrušoval a já se nemohla koncentrovat. Jo a ještě k tomu, že jsem řekla, že studuju fildu, tak já vím, jsem lháářka, ale co? Vždyť ho vidím popré a naposled v životě, ne?? :-D
Ten páán byl ze začátku příšernýýý!!! Mluvil neustále do vzduchoprázdna, já už ho vůbec neposlouchala, jenže asi po hodině jízdy, se s ním ostatní postupně začali bavit. Už nebyl tak otravný a nezajímavý, jako na začátku. Sundala jsem si sluchátka z uší a začala poslouchat, o co jde. Mimo toho pána v kupé, ještě seděly dvě starší dámy a jeden mladý kluk. Všichni jsem se rozpovídali o tom, co děláme, kam jedeme a táák....:-) bylo to dobrééé! Ještě nikdy se mi nestalo, aby se všichni v kupé takhle spolu rbavili. Buď málo cestuju vlakem, nebo je to výjmečná situace.
Nicméně, ten pán, když vystupoval, tak mi říká: " A zavolejte mi, jak jste nakonec dopadla ve škole" Jasně, přikývla jsem (ze srandy) a on dále neodbytně říká: " ale já to myslím vážně, najdete si mě....jmenuji se....) :-) A já říkám: "jo vy jste vlastně ten právník, že???" A on kývl hlavou. Fájn, tak to se vám ozvu, právník, ten se vždycky může hodit. A on říká: "jasně, pomůžu vám napsat úžasnou předsvatební smlouvičku" :-D hh....
Ze začátku takový divný, starý, protivný, otravný chlap. A na konci srandovní, milý, zajimavý, starý člověk. Zajímavé, jak se nám může převrátit celé hodnocení během 4 hodin. A o předsudcích ani nemluvě....Je to velké poučení, nehodnotit lidi na první dojem! Snad už si to zapamatuju.

Jo a ještě něco! Ten pán, je jeden z nejlepších právníků sídlících přímo na Václaváku :-D heh, mám to ale štěstí!

Jen LETADLO, to muze byt!

Vlak, lod nebo autobus? Ne! Ja volim letadlo!
Jako mala jsem mela touhu, provdat se jednou za pilota letadel. Pozdeji, jak cas bezel dospela jsem k nazoru, ze stat se pilotkou bude mnohem rozumnejsi. Ale i tenhle plan brzo zkolaboval a ted uz radeji zadne touhy a plany nemam. Nezbyva nic jineho, nez letat letadlem pouze jako pasazer.
Proc ale miluju osvicenou nocni runway, hlavu oprenou o sedadlo, kdyz letadlo vzleta a pohled s hora dolu, presto ze se bojim vysek?
Vzdycky, kdyz letim, mam moznost letet v jinou casovou dobu a tak uz jsem toho videla spoustu. Jednou to byla bourka s poradnymi blesky, podruhe romanticky zapad slunce a nekdy jen mraky s mlhou nebo uplna tma a pouze mesto ozarene neony. Nedokazu rict ani posoudit, co z toho me nadchlo nejvic, vsechno ma sve kouzlo. Co ale dokazu rict je, ze v letadle z nejakeho me neznameho duvodu si slibim neco, co vzdycky dodrzim. A to se mi nestava ani na Silvestra!
Dve hodiny v letadle jsou pro me vzdycky dve hodiny bezmocnosti naprosto oddane pilotovi, nejistota ale zaroven adrenalin a taky a to hlavne dve hodiny dlouheho premysleni. I kdyz si vzdycky nabalim plno casopisu a knizek. Nejde cist! Ja proste musim premyslet.

Tezko rict, proc to u me zrovna vyvolava to, co to vyvolava. V kazdem pripade i kdyz je to pocit bezmocnosti, ktery ja uplne nenavidim, v letadle mi to nevadi a naopak se vzdycky znovu a znovu tesim na to, az si zase sednu na sve oblibene misto v zadu k okenku a budu mit nade vsim tak fascinujici vyhled, at uz je to pri bource, nebo v noci.